19. Právnický klub - Krizová doba a nový normál

První teze. Domnívám se, že společnost se vyvíjí v politických cyklech, z nichž každý má čtyři základní fáze. Fáze klidu mocenských zbraní je charakterizována stavem, kdy konflikt mocenských sil – pozice a opozice – byl právě v předchozím politickém cyklu završen, vznikl nový společenský řád, jehož vnitřní i vnější hranice se definitivně etablují a dochází k nové primární strukturalizaci. Poté nastává fáze stabilizace provázená sekundární strukturalizací, v níž se upřesňují místa a síla pozice a opozice. Jakmile je tento proces dokončen, přichází fáze společenského paradoxu. Pozice se cítí být na vrcholu moci a jejím nejvýznamnějším zájmem se stává uchovat status quo. Tím ale vytváří opozici prostor, v němž se rodí revoltující myšlenky a posléze i činy. Konflikt mezi mocenskými silami překračuje udržitelnou mez, přeskakuje kritický bod společenského rozporu. To je situace, v níž nevyhnutelně nastává čtvrtá fáze, fáze zlomu, která otvírá dveře novému politickému cyklu a přináší nový mocenský transfer spojený s restrukturalizací společnosti. Myslím, že fáze zlomu už začala.

Druhá teze. To, co nazývám fází zlomu, se navenek projevuje dlouhodobou krizí mnoha podob, jako série společenských, ekonomických a přírodních katastrof a událostí, které se nám jeví jako mimořádné. Překonatelné jsou podle mne jen podle společenských zákonitostí – fázi zlomu nelze přeskočit nebo vynechat, kolaps jednoho politického cyklu společnosti může skončit pouze nastolením nového politického cyklu, nikoliv návratem do předchozí fáze stabilizace. Lze však využít tohoto objektivního trendu, urychlit jej a současně eliminovat mnohé nepříjemné průvodní jevy, jestliže se stát a právo dokáží pružně a vhodně přizpůsobovat. Takto se organicky tvoří něco, co bychom mohli smysluplně označit jako nový normál. Jedině takto, organicky – nikoliv jako kočičko-pejskovský dort, do kterého každý vrazí, co ho zrovna napadne, a té splácanině potom chce říkat „nový normál“.

Třetí teze. Jako nejjednodušší, ale legislativou zatím do značné míry opomíjený koncept tohoto přizpůsobování se mi jeví vytvoření nového duálního modelu, v němž by vedle sebe organicky působilo právo současné (řekněme – právo pro mírový stav společnosti) a právo krizové, které by se stalo běžným pendantem práva současného, neboť to, co nás čeká, není podle mne návrat ke „starým“ poměrům. Ty už neexistují a nikdy existovat nebudou. Nečeká nás ale ani nějaký „nový normál“, který by vznikl jako jakési vylepšení toho minulého. Za krajně pravděpodobné považuji, že krizové právo bude relativně dlouhou dobu suspendovat a substituovat současné právo, jež víceméně odpovídá „starému normálu“. Teprve s dokončením fáze zlomu dojde k vytvoření státu a práva nové kvality, odpovídající potřebám příštího politického cyklu.