Vstupní teze 18. sezení Právnického klubu

Tolerance (ústavní a právní pojetí)

JUDr. Karel Havlíček, zakladatel Stálé konference českého práva říká:

"Za prvé toleranci, vycházíme-li ze smyslu latinského základu, vnímáme zpravidla jako schopnost a ochotu reflektovat pozitivně nebo alespoň neutrálně vnější podněty, k nimž bychom bez této schopnosti a ochoty zaujímali negativní postoj. K této pozici nás vede většinou morálka, zdvořilost, společenský usus. Ale to mnohdy nestačí, takže je zapotřebí i jisté formy přímusu, ať už má povahu veřejného mínění, mediálního tlaku nebo dokonce práva a s ním spojeného státního donucení nebo hrozby takovým donucením. Je tedy zajímavé, že jako tolerantní je označováno jak chování, které vyvěrá z vnitřního přesvědčení, že i to, co se mi osobně nelíbí, je správné reflektovat s pochopením a nevymezovat se proti tomu, tak chování, které je výsledkem respektu k sankci nebo hrozbě sankcí. To první bych volně nazval tolerancí voltairovského typu, neboť jeho obsah vyjadřuje ona známá věta: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Ta je takovým krystalem tolerance, že dokonce tolerujeme, že ji Voltaire nikdy nevyslovil. Druhou formu tolerance nazývám normativistickou.

Za druhé dobré toleranční normy ústavní i obyčejněprávní jsou zřetelně z morálky zrozeny. Nejde jen o normy antidiskriminační, toleranční povahu mají např. normy týkající se demokratických voleb a politického boje. Nebo třeba mnohé trestněprávní principy. Když už jsme u Voltaira, ten prohlásil, že je lepší připustit nebezpečí, že bude osvobozen viník, než odsoudit nevinného. Listina základních práv a svobod se tolerančními normami jen hemží. Existují však nepochybně i špatné toleranční normy, které vznikají především tam, kde není dodržen princip přiměřenosti práva. A stejně tak existují i normy intoleranční nebo formálně toleranční normy, které jsou ve skutečnosti normami intolerančními.

A za třetí pojem tolerance je v moderní společnosti vnímán převážně jako pojem občanský a politický. To ale nic nemění na tom, že tradiční význam tento termín získal ve vztahu k náboženským svobodám či naopak omezením, symbolizoval v určitých obdobích míru náboženské snášenlivosti ve dvojím smyslu. Jednak ve vztahu státní či panovnické moci k různým náboženstvím, jednak ovšem i ve formálních i neformálních vztazích mezi jednotlivými církvemi. Zatímco v euroatlantické společnosti se v drtivé většině případů první z obou stránek vyřešila ve prospěch relativně široké tolerance jakéhosi náboženského mainstreamu a v omezení excesů zejména s využitím různých registračních systémů, druhá stránka, tzn. mezicírkevní vztahy zdaleka tak idylické nejsou, hlavně na nezřetelných demarkačních liniích náboženských okruhů. A totéž platí ve světě občanském a vnitro- i mezinárodně politickém."