Škrabopis a švejkovina. Konstitucionální problémy prezidentské volby?

Prezidentské volby jsou v Česku pojaty svérázně. Vypadá to, že si koledujeme, aby nás nějaký zahraniční komentátor, politik nebo influencer označil za švejky. Přímá volba hlavy státu je metodou ve světě i v Evropě nikterak neobvyklou. Klidně to může někdo mít za sporné, ale domnívám se, že dokonce ani nejde o nějaký projev sílícího trendu toho, co se (u nás ze známých důvodů s pejorativním nádechem) považuje za přímou demokracii. Principem přímé demokracie je, že se formou referend, plebiscitů či jiných forem lidového hlasování rozhodují otázky věcné, nikoliv personální. Hlava obce (starosta, primátor) či republiky (prezident) je reprezentantem občanů stejně jako poslanec, senátor či zastupitel, jen v modelu dělby moci zaujímá poněkud jinou pozici a nese jiné pravomoci, úkoly a odpovědnost.

Švejkovskou podobu získává volba prezidenta kvůli podivným okolostojičnostem, jež jsou přímo zakotveny nebo interpretací zhmotněny v procesu její regulace. Štěpným a v posledních dnech mediálně nejvděčnějším východiskem je zavedení systému podporovatelů, kteří jsou bůhví proč zákonem titulováni „navrhující“ (poslanci, senátoři, občan). Ve skutečnosti víme, že navrhující nikoho nenavrhují, kandidáti navrhují sami sebe. Co je například na takovém poslanci navrhujícího, pokud je odchycen někde v kuloárech Sněmovny nebo na Malostranském náměstí nějakou ženou či mužem, kteří se rozhodli kandidovat, a uprošen či umluven, aby se podepsal ke kandidátní listině? Co je navrhujícího na paní ze Žižkova, která se sotva sune pod tíhou plných nákupních tašek z nejbližšího supermarketu, když ulovena u stánku někde na náměstí a pod těžko odmítnutelným tlakem spočívajícím v nabídce koblihy s povidly podepíše arch, aniž by miliardáře toužícího usednout na Hradě znala jménem? Budiž tedy legislativnímu folklóru čest a sláva, máme „navrhující“.