„Nový normál“ není normál. Kam vedou právo utopisté?

Sledujte pravidelné páteční Filozofórum Karla Havlíčka na Info.cz

Sousloví „nový normál“ se velmi rychle vžilo, ačkoliv mu schází jakákoliv definice. Jeho protagonisté, tázáni na podstatu věci, mají kočičko-pejskovskou představu, že nejlepší dort vznikne, vrazíme-li do něj všechno dobré, co ve spíži objevíme. Ten blaf se ovšem pozřít nedá. Stejně tak nelze vstřebat myšlenku, že nový normál získáme, jestliže vezmeme normál a voluntaristicky přidáme nějaké nové prvky. Což o to, nové to bude. Ale normální určitě nikoliv. Pokud si takto někdo myslí na právo, je to idea dost zvrhlá. Právo historicky vznikalo přirozenou cestou z protoprávních zdrojů. Než se stalo právem, tj. státem garantovaným nejdůležitějším normativním systémem, existovala pravidla v podobě dlouhodobých zvyků či obyčejů, mravních, náboženských, zdravotních, hygienických či jiných regulí. Dlouhověká shoda o správnosti a potřebnosti těchto pravidel (usus longaevus) vedla staletími a tisíciletími k jejich závaznosti a se vznikem státu je organicky proměnila v právo státem vymáhané a chráněné.