Sledujte pravidelné páteční Filozofórum Karla Havlíčka na Info.cz
Sousloví „nový normál“ se velmi rychle vžilo, ačkoliv mu schází jakákoliv definice. Jeho protagonisté, tázáni na podstatu věci, mají kočičko-pejskovskou představu, že nejlepší dort vznikne, vrazíme-li do něj všechno dobré, co ve spíži objevíme. Ten blaf se ovšem pozřít nedá. Stejně tak nelze vstřebat myšlenku, že nový normál získáme, jestliže vezmeme normál a voluntaristicky přidáme nějaké nové prvky. Což o to, nové to bude. Ale normální určitě nikoliv. Pokud si takto někdo myslí na právo, je to idea dost zvrhlá. Právo historicky vznikalo přirozenou cestou z protoprávních zdrojů. Než se stalo právem, tj. státem garantovaným nejdůležitějším normativním systémem, existovala pravidla v podobě dlouhodobých zvyků či obyčejů, mravních, náboženských, zdravotních, hygienických či jiných regulí. Dlouhověká shoda o správnosti a potřebnosti těchto pravidel (usus longaevus) vedla staletími a tisíciletími k jejich závaznosti a se vznikem státu je organicky proměnila v právo státem vymáhané a chráněné.