Něco končí, něco začíná. Paluba je nakloněna

Vždy, když něco končí, cosi jiného začíná. Tak to v životě platí, alespoň většinou: protože je to pravidlo, má samozřejmě také své výjimky, které je potvrzují. V mém (či přesněji našem, neboť bez spolupracovnic a spolupracovníků bych žádného výsledku nedocílil) případě příchod září mimo jiné znamená, že končí opojné letní lenošení po Pražském právnickém jaru a začíná sezóna konferencí, Pražský právnický podzim. Pomiňme, že už dlouho na žádné letní lenošení není nárok, protože nezačnete-li hned v červenci připravovat zářijové akce, už je nikdy nezvládnete. To není tak podstatné. Nad čím se chci zamyslet, je jiná stránka věci. Na tomto miniaturním vzorku jsou totiž jasně patrné mnohé podivnosti, které náš život provázejí a ovlivňují jej. Zmíním se jen o třech z nich.

První podivnost: Co pamatuji (včetně minulého režimu), vždy se v této zemi bojovalo proti byrokracii. Co pamatuji, nikdy to nebylo nic platné. Byrokracie byla, je a bude. A to nemám na mysli onu vysmívanou, leč v mnoha ohledech vysoce efektivní byrokratickou hydru c. a k. mocnářství, kterou pochopitelně znám jen z knih. Myslím byrokracii typu bullshit, jejímuž množení přihlížíme v přímém přenosu. Nejde o úřednice a úředníky, kteří v potu tváře vyřizují občanské záležitosti. Jde o zbytnělé a neustále se rozšiřující divize úplně zbytečných schvalovačů, povolovačů a zakazovačů všeho možného, které už dávno prorostly i do sfér bankovních a podnikových, neboť veřejná správa už zřejmě nebyla schopna tak monstrózního bujení. Neexistuje prakticky ministerstvo, veřejná instituce nebo velký podnik, kde by se v posledních desetiletích nerozrostla personální byrokracie o desítky procent.